Sever očima českého mushera - Expedice Finsko 2001

Co je to za život, už zase stojím na ucpaný silnici a to ještě nejsem ani v polovině cesty. Jedu na Slovensko do Donovalů za kamarádem Daněm pomoci mu tam při závodech psích spřežení vozit turisty na malém třistametrovém okruhu. Už aby to bylo za námi teď je pátek a do neděle to snad už vydržíme, a potom směr sever...

EXPEDICE FINSKO 2001

Už po čtvrté se vydáme na výpravu do severního Finska, kde budeme se psím spřežením překonávat nekonečné prostory tajgy a letos snad taky zavítáme i na okraj skandinávského pohoří do oblasti Kylpisjarvi. Letos jedeme pouze ve dvou, takže dalo nemalou práci sehnat na tuto výpravu peníze a bez pomoci firmy AB SPORT, od níž jme měli vybavení na pobyt a zejména nocování v extrémně chladných podmínkách a musherské potřeby, které ve spolupráci se mnou začala vyrábět a firmy FITMIN, která nás vybavila žrádlem pro psy, bychom se jen těžko tak daleko dostali.

Vyrážíme tradiční cestou směrem na Varšavu, Suvalky, Kaunas, Rigu, Talin, trajektem do Helsink a odtud ještě 800 km stále na sever. Letos auto necháváme v osadě Oulanka, kousek od polárního kruhu a hranic s Ruskem. Když jsme dorazili do Oulanky, stihli jsme si ještě do večera sbalit věci pro sebe a psy na dvacet dní. V loni jsme měli 18 psů a byli jsme tři, letos jsme dva a psů máme 20. Na saně musíme naložit 400 kg psího žrádla a něco k jídlu pro nás, a tak to i s vybavením dělá 5 metráků, které musíme rozdělit na dvoje saně. Protože mám saně větší, dávám na ně víc nákladu a budu zapřahat 12 psů a na Daňa zbývá zbytek. Už při balení jsem udělal chybu. Než jsem naložil saně tak jsem je nepostavil správným směrem, kam jsme chtěli jet a málem se nám je nepodařilo ani společnými silami otočit na druhou stranu. To si pak člověk teprve uvědomí jaká je to váha a co ho čeká za dřinu.

Druhý den ráno jsme konečně zapřáhli psy a vyrazili za teploty -32°C směr sever. To co nás ovšem čekalo jsme si ani dříve nedovedli představit, přemrzlý sníh se přesýpal pod nohama jako písek, a tak byl každý krok neuvěřitelně namáhavý. Do večera jsme stěží urazili 35 kilometrů a to nám bylo jasný, že jen díky tomu, že byli psi dostatečně odpočatí a táhli s radostí, která se bude postupně zmenšovat, doufáme, že ne rychleji než náklad v saních. V noci opět silně mrzlo ale jinak je počasí krásný. Svítí měsíc a je zcela bezvětří jen polární záře chybí, zřejmě kvůli tomu, že je i v noci světlo jak ve dne.

Další den se zastavujeme ve městě Sala, abychom zavolali domů, protože další možnost budeme mít až dorazíme k přehradní nádrži Loka, což může trvat ještě pěkně dlouho. Odpoledne pokračujeme dále k přístřešku nedaleko Sala tuntury, kde se dá celkem pohodlně přespat a kde necháváme zásoby na jeden den, které použijeme cestou zpátky.

Ráno pokračujeme dále na sever a kromě toho, že překonáváme severní polární kruh, se nic zvláštního neděje ani v dalších několika dnech. Stále mrzne až praští, ve dne svítí slunce a v noci měsíc. Velice často vidíme v malých skupinkách soby, ale nikdy ne dost blízko na focení. Brzy kvůli nim už ani nezastavujeme a raději se probíjíme o další kilometry dál. Jen stěží se nám daří udržet denní průměr kolem třiceti kilometrů za den. Většinou jedeme po zcela zafoukaný stopě od skůtru tak, že dva psi v předu na volno prorážejí stopu a za nimi se ploužíme se saněmi. Ani druhé saně to nemají lehký, protože sníh se vůbec neujíždí a tak ani po nás nezůstává pořádná trať na cestu zpátky. Stále necháváme každý druhý den jednodenní zásoby na zpáteční cestu doufaje, že se podmínky pro rychlejší postup přeci jen zlepší, což je vzhledem k roční době a nastupující hlavní sezóně pro turisty na skůtrech snad alespoň trochu pravděpodobné. Nejhorší je, že se psům z důvodu velkých mrazů dělají malé ranky mezi polštářky na packách a ani speciální mast z Aljašky proti tomu moc nepomáhá, a tak musíme všechny psy každé ráno obouvat do botiček, což není zrovna práce z nejpříjemnějších. Po několika dnech ji ovšem zvládáme během několika málo desítek minut a hlavně už to dovedeme i v rukavicích.

Strava pro psy i pro nás se zdá být zvolená velice dobře. Psi dostávají večer a ráno granule Fitmin Profi rozmočené v troše vody pro lepší stravitelnost a ještě dvakrát nebo třikrát denně občerstvení s vitamíny a minerály aby lépe vstřebávali vodu ze sněhu, který žerou cestou a který je pro ně hlavním příjmem tekutin. Od večera do rána mají také možnost vzít si libovolné množství vepřového sádla a hovězího loje. První tři dny toho téměř nevyužívali, takže jsme už měli skoro strach že ho vezeme zbytečně, ale potom se ustálili přibližně na deseti kilech denně a na odbyt šel více vepřový než hovězí. Sami jsme na jídle taky nešetřili. Každé ráno byla pořádná porce rýže s cukrem, kakaem a třetinou másla, kterou jsme zapíjeli kávou se smetanou. K obědu byl pravidelně malý kus chleba s pořádným kusem salámu a k večeří opékaná slanina s chlebem a čínská polívka. Komu se to přejedlo a měl chuť na něco jiného, tak si dal pro změnu nic, ale vůbec si nevzpomínám, že by někomu nechutnalo.

Takto ubíhal den za dnem, až jsme přes Karhu tunturi, Vasa tunturi, osadu Tanhua, kde před obchodem a benzínovou pumpou pobíhali sobi, řeku Lokan, a přehradní nádrž Lokan dorazili desátý den do třistapadesát kilometrů vzdálené osady Loka, a protože už byly lehké sáně a lepší trať pokračovali jsme dál na sever ještě dva dny dalších sto třicet kilometrů, a potom si udělali na lehko sedmdesátikilometrové kolečko. Teď už konečně můžeme zpátky a jestli to zvládneme, tak budeme mít v nohách rovnou tisícovku!

Cesta nazpět krásně a rychle ubíhala, jen vracet se po stejné trase je trochu nudné. Jeden den večer u ohně, když se zase oteplilo na - 20°C přes den a - 30°C přes noc (předešlé tři noci mrzlo pro nás rekordních -38°C, a tak jsme si s povděkem vzpomněli na firmu AB Sport, která nás mimo jiné vybavila i spacáky) jsme načali naši poslední lahvinku vodky a dlouho do noci jsme si povídali o tom, jaké směšné výlety si to tady ve Finsku děláme. Jsme 18. den na cestě, a už nám to připadá jako celá věčnost. Každý den ráno vylézt ze spacáku a nasoukat nohy do ledových bot, rozdělat oheň, roztopit vodu ze sněhu pro psy a sebe, nakrmit psy, posnídat, obout celou smečku do botiček, sbalit stan a všechno ostatní do saní, zapřáhnout a jet. První dny se člověk kochá nekonečností severských lesů, ale ta nekonečnost se postupně stává silnější než vy a začínáte si uvědomovat svoji malost. Pro tuhle přírodu je člověk jen malý bacil, který se už po staletí snaží ji marně zničit, a až v posledních desetiletích se mu to daří díky pomocníkům, který si na to vymyslel a sestrojil.

Vzpomínáme na opravdové dobrodruhy, jejichž cesty nám čím dál tím více připadají skoro neskutečné. Jaká na to musí být povaha, aby člověk měl vůli se na sever stále a stále vracet. Co třeba takový Otto Sverdrup. V roce 1888 přechází z Fridtjofem Nansenem napříč Gronskem, 1893-1896 driftuje s lodí Fram přes severní ledový oceán, a už v roce 1898 vyráží opět na čtyři roky, tentokrát do souostroví nejsevernější části Kanady. Nebo takový Wally Herbert, který se svými společníky přejel v roce 1968-1969 se psím spřežením z Aljašky na Špicberky. Tento výlet jim trval neuvěřitelných 476 dní! My jsme z domu necelý měsíc a už se nám docela stýská a těšíme se na návrat.

Velký problém u dlouhých cest je také zásobování. Z vlastní zkušenosti víme, jaký je problém naložit na saně zásoby na dvacet dní. Otto Sverdrup jezdil často na výpravy delší než sto dní, ale zásoby si doplňoval lovem medvědů a tuleňů. Horší to měl Amundzen při cestě na jižní pól. V centrální Antarktidě se nic ulovit nedá, a tak když chtěli tuto tři tisíce kilometrů zdolat, museli používat ke krmení psů maso těch nejslabších. Z dvaapadesáti psů, se kterými vyrazili, se jich zpět na základnu vrátilo pouze jedenáct. Jelikož první způsob je dnes už zakázaný a druhý praktikovat nechceme, dá se využívat už jenom zásobování pomocí techniky. Wally Herbert se nechával na své cestě zásobovat letecky. Problém je ovšem taky v tom, že my se už těšíme víc domů než na další cestu. Posledních 150 km zvládáme v pohodě za dva dny.

Avšak už po jednodenní pauze jsme rozhodnuti kam vyrazíme dál. Na cestu domů jsme pozapomněli a připadá nám, že je ještě času dost, (čas tady měříme množstvím krmiva, který nám ještě zbývá, protože domů ho vést nechceme), a tak přejíždíme autem do pětset kilometrů vzdálené Hety, městečka poblíž hranic se Švédskem a znova obouváme psy do osmdesáti botiček a dvaceti postrojů a vyrážíme směrem na Švédsko-Norsko-Finské trojmezí u jezera Kylpisjaarvi, jež je odtud něco přes 200 kilometrů daleko. Zásob bereme na sedm dní, a tak opět odpočatí psi uhánějí s lehkými saněmi jako o závod. První den vyjíždíme pozdě odpoledne a přespáváme ve srubu vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. Další dny se otepluje na snesitelných -15°C a začíná trochu sněžit a foukat. I přesto se jede velice dobře, a tak třetí den zase spíme ve srubu, už jen pětadvacet kilometrů od trojmezí. Další dva dny se potulujeme po překrásných horách, kde potkáváme i skupinku Čechů a dozvídáme se čerstvé zprávy z domova, popíjíme s nimi trochu vodky a obracíme směrem na jih. Cesta domů vždycky utíká rychleji a i psi jako by cítili návrat do teplých boudiček uhánějí bílou plání tak, že do večera máme v nohách 135km krásného svezení. Druhý den zdoláváme zbytek, takže už večer se hřejeme v sauně u našeho přítele Franka Sihlera v Kutanenu. Frank je němec, ale už šest let žije tady na severu Finska. Má téměř padesát psů a živí se vožením turistů po zdejších horách.

Ráno sedáme do auta po silnici E75 míříme přímo do 1100 km vzdálených Helsink. Ačkoliv letos byla zvlášť nevydařená zima, tak jsme si tady na severu velice dobře a hlavně dostatečně zasáňkovali. Psi mají v nohách poctivých 1500 km mnohem těžších než vloni, a tak už jim letní odpočinek velice prospěje.